Vzájemný rozhovor obou budoucích studentů konzervatoře o jejich dosavadních hudebních úspěších, distanční přípravě na přijímací zkoušky i hudebních plánech do budoucna čtěte právě zde!
„Pepo, ty jsi strávil rok v Americe a dosáhl úspěchů. Jaké zkušenosti sis přivezl zpět?“
„Je tomu skutečně tak! V Americe jsem byl celý minulý školní rok, a ani tam jsem na cello nezapomněl. Aktivně jsem se účastnil školního orchestru a později také v městském symfonickém orchestru. Zhruba v polovině roku jsem měl také možnost přihlásit se do soutěže. Tam jsem oprášil své dovednosti a se skladbou Elegie jsem vyhrál celostátní kolo. Dále jsem si tam také zahrál cellový duet, jež měl obdobný úspěch. V kraji jsme skončili první, státní kolo se bohužel z důvodu pandemie nekonalo. Co ty a minulý rok, Hynku? Prošel sis také nějakou soutěží?“
„To je úžasné kolika úspěchů jsi dosáhl. Moc gratuluji! Minulý rok pro mě byl z hlediska soutěžení štědrý. Připravoval jsem se na soutěž, ale ta byla nakonec zrušena kvůli pandemii. Možná by se dalo říct, že mě pandemie připravila o možnost zahrát si na celostátní soutěži, ale to jen a jen možná. Štědrý rok to byl, protože jsem měl příležitost hrát s učitelkou klavíru paní Zemenovou, zlepšil jsem svou techniku a postupně začal i měnit pohled na tvorbu hudby. A to díky panu učiteli Zemenovi. Věřím, že se zúčastním dalších soutěží.
„Co tě vlastně motivovalo k přihlášení na konzervatoř?“
„K nápadu přihlásit se k talentové zkoušce na konzervatoř mě inspiroval pan učitel Zemen. Tento nápad se mi velmi líbil, protože mi vytyčil cíl letošního roku. Bez opravdových koncertů si nepřijdu tak motivovaný cvičit, ale s vizí přijímací zkoušky na konzervatoř se mi doma cvičilo jedna radost. A jak jsi vnímal přihlášení ty?“
„Pepo, máš pravdu. Bez cíle není motivace, a právě o to se postaraly přijímací zkoušky. Motivovala mě vize lepšího hraní a také kolektivu se stejným zájmem. Hudbou.
„A jak jsi se připravoval na přijímací řízení?“
„Z přijímaček jsem měl ze začátku strach, a to nejen z praktické části talentové zkoušky, ale i z hudební teorie a intonační zkoušky. Na mých znalostech se z podstatné části podílela paní učitelka Doubková, ke které jsem chodil na nauku. Jelikož už to však pár let bude, co jsem byl na hudební nauce naposled, potřeboval jsem si mé znalosti trochu připomenout. S tím mi pomohl pan učitel Zemen na hodinách. Část hodiny jsme strávili přípravou na zmiňovanou teoretickou zkoušku, kterou jsem nakonec úspěšně prošel. A co ty a příprava? Musel ses učit hodně?“
„Jak říkáš, nebylo to jednoduché a distanční výuka tomu také nepomohla. Z teoretické části jsem to měl velmi podobné. Nejsem úplně studijní typ co se týče teorie. Naštěstí mi věnoval pan učitel Zemen spoustu času, a pomohl mi tak talentovou zkoušku zvládnout.
„A jak to vidíš s cellem do budoucna?“
„O budoucnosti jsem zatím moc nepřemýšlel, ale již teď vím, že si chci cello nechat jako svůj koníček co nejdéle to půjde. Cello vidím jako perfektní volnočasovou zábavu. Přijde mi moc hezké si jednou za čas zahrát jen tak pro radost, ale nerad bych cvičení nějak hrotil. I proto bych si cellem do budoucna vydělávat nechtěl. A co ty? Máš nějaký vzor nebo cíl, kam bys to chtěl s cellem v budoucnosti dotáhnout?“
„Nad tím přemýšlím často. Stále nevím, jaké možnosti se mi naskytnou díky studiu, a jak moc se s hraním na violoncello posunu. Určitě bych jednou chtěl předávat to, co se naučím, dalším. A jak na to se při studiu konzervatoře rozhodně dozvím.“